Podařilo se mi přes inzerát pro shánění spolubydlících domluvit si ubytování v jednom z bytů na předměstí. Měl skvělou pozici - blízko byla zastávka MHD, samoobsluha i posilovna. Podle toho, co jsem se dozvěděl z emailu od autora inzerátu, byl bych sedmý člověk tam ubytovaný. Zdálo se mi to nejdřív moc, chtěl jsem také trochu soukromí a prostor pro sebe. Požádal jsem tedy autora inzerátu, studenta filosofické fakulty Jirku Nedojedla, o poslání plánu bytu. Bylo mi vyhověno a po zhlédnutí plánku jsem musel uznat, že byt byl dost rozměrný. Přesvědčilo mě Jirkovo tvrzení, že se jen výjimečně sejdou všichni nájemníci v domě současně, že každý má hodně svojí práce, povinností a koníčků. Navíc se nájem dělil mezi víc lidí, z čehož plynulo méně výdajů pro jednotlivce. A osobně jsem byl člověk celkem extrovertní, takže se stýkat s více lidmi denně na kamarádské úrovni mi nevadilo. A na svůj prostor jsem taky neměl moc velké nároky.
Se svým budoucím spolubydlícím jsem se sešel v tom bytě v úterý odpoledne. Byl to vysoký statný kluk s postavou námořníka, širokou bradou a vousy. Jeho modré oči, ke kterým vždy sedlo jeho oblečení, byly rozzářené zájmem, a když promluvil, působil velmi moudře. Nabídl mi čaj a krekry.
"V deset hodin je večerka v celém domě, takže žádný hluk, což bývá ale standardem i jinde. Jenom bych tě chtěl o jednu věc poprosit," řekl mi, "po desáté hodině omez co nejvíce svícení pomocí elektřiny. Kdybys ale potřeboval, svíčky jsou ve druhém špajzu. Je jich tam hodně, i voňavé, ty doporučuju. Můžeš je používat dle libosti bez jakéhokoli omezení."
"Dobře, přijde mi to ale celkem zvláštní," odpověděl jsem, "vy chcete asi všichni brzy spát, co?" Přikývnul a já dodal: "To je jen dobře protože chodit spát dříve je zdravé. A vadí vám i světlo z monitoru nebo televize?"
Zavrtěl hlavou: "To nevadí. Například Honza rád sedává každý čtvrtek před televizí dlouho do noci. Můžeš se s ním případně domluvit, kdyby ses chtěl dívat s ním."
"Dobře, děkuju. A na co se vůbec Honza dívá?"
"To nevím," pokrčil Jirka rameny.
"To už určitě spíš, žejo?"
"Dá se to tak říct."
"Kolik tam těch svíček máte?"
"Dost."
Po příjemné konverzaci u čaje mě provedl po bytě a všechno mi ukázal. Abych byl však přesnější, ukázal mi pouze místa, kam budu mít vždycky volný přístup, ale mnoho ostatních pokojů za zavřenými dveřmi pouze obešel a velmi stručně popsal, co v nich je, nebo kdo v nich bydlí. Bytu dominoval veliký obývací pokoj spojený s kuchyní, naproti které byla postavená na tmavém televizním stolku širokoúhlá televize se zapojenou konzolí. Před ní byl na dřevěné podlaze kulatý pletený bílý koberec a kolem rozeskládané sedačky a gauč s modrým povlečením. Určitě jej vybíral Jirka, pomyslel jsem si. Kuchyň byla úzká, ale za to měla celý bar se dvěma stoličkami. A paralelně s tím se na druhé polovině této místnosti nacházel stůl se čtyřmi židlemi. Můj nový pokoj byl celkem malý a hodně symetrický. Dvě skříně naproti sobě, dvě postele naproti sobě, dva noční stolky naproti sobě, dva pracovní stoly naproti sobě, dva koše naproti sobě a dvě zásuvky - také naproti sobě. Byl vymalovaný do žluta.
"Budeš bydlet s Emilem. Emil je trochu výstřední. Občas setrvává bez hnutí i několik hodin."
"Myslíš tím, že když třeba leží v posteli, tak vypadá, jako by umřel, ale že si o něj nemám dělat starosti?"
"Dá se to tak říct," odpověděl, "a také se rád dívá na ostatní, jak spí," trochu jsem se v tu chvíli zděsil, upřímně, "ale je to férový fajn kluk, lze se na něj ve všem spolehnout."
Záchod byl společný a koupelna taky, byly ale oddělené. Na dveřích koupelny se nacházel nalepený rozvrh s časy, kdy se obyvatelé bytu chodili koupat:
Elušák: 18:00 - 18:45
Jirka: 18:45 - 19:30
Emílek: 19:30 - 20:15
Hans: 20:15 - 21:00
(prázdné místo)
Natka: 21:45 - 22:30
Miki: 22:30 - 23:15
A pod tím poznámka:
V případě nutnosti lze domluvit použití koupelny i v nepředepsaný čas s vlastníkem dané časové periody.
A pod ní přeškrtnuto:
Tvoje máma.
Byt měl ještě dvě chodby. Jednu u vstupních dveří, kam se dávaly boty a kabáty. A druhá, ve tvaru T mezi obyvákem a vzdálenějšími pokoji.
Když jsem se po úvodní návštěvě loučil, Jirka řekl: "Je vysoce pravděpodobné, že pokud mi teď odkýveš, že se sem na začátku semestru nastěhuješ, staneš se dalším mezi námi." Na tuto poznámku jsem tehdy nijak nezareagoval. Pak jsme se rozloučili a já se vydal po schodech dolů pryč.
Tu noc se mi zdál zvláštní sen. Ležel jsem v tom novém bytě před televizí na tom bílém pleteném koberci. A kolem mě stály postavy. Bylo jich sedm. Jediné, co jsem na nich mohl rozeznat, byly barvy. Každá měla jinou. Modrou, bílou, žlutou, zelenou, hnědou, červenou a černou. Na víc jsem si nedokázal vzpomenout.
Na začátku semestru jsem konečně přijel natěšený do nového bytu — těšil jsem se, až potkám všechny jeho nájemníky. Nejdřív se mi naskytlo setkání s Emilem. Byl drobný, trošku oplácaný kluk s rovnými dlouhými vlasy až po ramena. Jak se brzy ukázalo, nosíval velmi rád vytahaná žlutá trička se zašlými nápisy a z jedné z prostějších konverzací, které jsem s ním později měl, jsem si vyvodil, že býval docela zapáleným hráčem stolních her, ale prý teď už moc nehraje, protože má málo času a chybí mu nálada nebo nadšení. Uvažoval jsem nad tím, že bych uspořádal v novém bytě někdy hraní stolních her, třeba bych mu tím udělal radost. Ono občas lidé nemají náladu, protože nemají kamarády, se kterými by své nadšení sdíleli.
Žití s ním v jednom pokoji bylo přinejmenším zvláštní. Většinou mlčel a seděl a nehýbal se, přesně, jak říkal předtím Jirka. Takže jsem si připadal, jakobych tam bydlel sám. Jednou, když jsem vešel do pokoje, stál za dveřmi nehnutě s nepřítomným výrazem, lekl jsem se ho. Pokusil jsem se na něj promluvit, ale neodpovídal a pořád jen tak civěl. Jen když jsem do něj rýpnul prstem, chytil mou ruku, stále se tak zvláštně dívající, a dal ji pryč. Potom uvolnil stisk a zase se nehýbal. Rozhodl jsem se ho nechat být. Až po několika dlouhých minutách, nepočítal jsem to, se pohnul a odešel do kuchyně se najíst. Přes den mi sice připadalo, jakoby tam vůbec nebyl, ale zato v noci bych se zavázanýma očima tvrdil, že v tom jednom malém žlutém pokoji je Emilů padesát. Nejsem schopný to lépe popsat. Ne, že by třeba dělal hluk, byl tichý stejně jako ve dne, ale atmosféra pokoje nějak zhoustla, když byl uvnitř. Usnout mi sice šlo, ale měl jsem pocit, jakobych usínal na párty nebo v hromadné dopravě. Za noc jsem se několikrát budíval. Moje první noční probuzení bylo nejhorší. Hned jak jsem otevřel oči, uviděl jsem Emilův obličej, stál přímo nade mnou, nakláněl se ke mně na vzálenost menší než půl metru. Myslel jsem si, že dostanu infarkt, byl jsem celý roztřesený. Na to ale Emil zareagoval:
"Promiň, nechal jsem se unést."
Popadl jsem dech: "Prosímtě, Emile, mohl bys třeba něco říct, nebo zakašlat, nebo aspoň nebýt tak blízko mně, strašně jsem se lekl, kdybych byl starší, tak ti tady z toho zkolabuju, museli byste volat sanitku asi."
"Neboj, už se to nestane," Emil se otočil a šel si lehnout.
A opravdu, další noc, když jsem se probudil, nestál nade mnou. Nejdřív jsem se opatrně rozhlédl a s překvapením jsem ho spatřil na jeho posteli. Sice se díval přímo na mě, ale aspoň mi nevyvolával reflex bojuj, nebo uteč. Přemýšlel jsem, že bych se zeptal třeba Jirky, jestli bych nemohl bydlet s ním, ale nakonec jsem se rozhodl, že když Emil plní to, o co jsem ho poprosil, tedy nepřibližovat se moc blízko ke mně, když spím, stojí za to zůstat.
S Emilem se špatně povídalo ve dne, ale dobře v noci. Jakoby byl nějaký noční živočich — sova nebo netopýr. Rád si vykládal vtipy, ale smál se tiše, tak nějak nepřítomně, vzdáleně. Nebyl jsem nějaký přeborník v humoru, vyprávěl jsem vtipy různé kvality, ale i když jsem si myslel, že Emil chápe humor velmi podobně jako já, tak když se snaží o nějaký žert, nějak není vtipný. Všiml jsem si toho brzy, tak jsem dělal, že se směju, aby mu to nebylo líto.
Některé vtipy, které mi řekl:
"Ťuk ťuk!"
"Kdo tam?"
"Já."
"Já kdo?"
"Proč se ptáš? To je konec vtipu."
"Čech, Rus a Američan přijdou do baru. A objednají si pivo, vodku a rum. Barman jim přinese, krev, pot a slzy."
"Co vznikne, když zkřížíš králíka s opicí? Života neschopný hybrid."
"Víš, proč blondýna spí?" Protože neví, kdo jsi."
"Lord se ptá Jeana:
'Jean! Proč je můj čaj tolik černý?'
'Promiňte, milorde, došel nám cukr, musel jsem jej něčím nahradit.'"
"Roubíček a Kohn sedí u řeky a uvidí v ní plavat mrtvolu. Roubíček, když to vidí, se okamžitě svleče a skočí za ní a utopí se. A Kohn naštvaně řekne: 'Tohle bylo zadarmo.'"
"Policisti řeší únos v zapadlé uličce:
'Tak Pepo, kam si myslíš, že byla oběť odnesena?'
'Nevím, ale stopy ukazují na mě.'"
"Na paloučku se sejdou zvířátka kvůli poradě. Lev se zeptá: 'Tak co s ní uděláme?' Medvěd navrhne: 'Shodíme ji ze srázu.' Liška navrhne: 'Necháme jí rozpustit ve směsi kyseliny sírové a peroxidu vodíku.' A králíček řekne: 'Já ji sním!'" a občas se ujistí, jestli chápu pointu a pokusí se mi ji vysvětlit: "Je to vtipné, protože králíci nejedí maso."
Jako čerstvě nastěhovaný jsem si v té době dělal iluze o tom, že při vaření večeře bych se mohl k někomu připojit, pomoct mu, přidat ingedience navíc, udělat větší porci a najedli by se z jednoho jídla dva lidé. Ale po zkušenosti s mojí spolubydlící Natálií jsem nakonec zůstal u vaření si pouze pro sebe. Lidé si mezi sebou říkají, že každý má jiné chutě. Ten večer jsem doopravdy poznal, jak je tohle přísloví pravdivé, a jak moc se mohou chutě lidí od sebe tolik lišit.
Seděl jsem na gauči a odpočíval jsem po sepsání docela velké kapitoly jednoho ze zadaných projektů, když do bytu vstoupila Natka. Otočil jsem se na ni a pozdravil jsem slušně a vesele, protože radost se přenáší i příjemným pozdravením. Zaujalo mě v tu chvíli to, jak vypadala. Sundávala si žluté gumáky od černočerného bláta a z bundy si otřepávala zežloutlé listí. Z kalhot si oddělala uschlý bodlák, zaujatě ho zkoumala mezi dvěma prsty přes svoje roztomilé kulaté brýle a pak jej odpinkla někam pryč. Odmotala ze svého krku hnědou pletenou šálu, která jí zakrývala ústa. Z rukávu vytáhla dvě větvičky ve tvaru Y, které opatrně položila na barový stůl, kam dala i pletený košík, který měla s sebou. Pozdravila nazpět:
"Ahoj. Ty seš ten novej, co?"
Přikývnul jsem.
"Něco ti řeknu. Jestli uvidíš v lese jelena, co se na tebe divně dívá, jakoby ti chtěl nabídnout nějaký drogy, a řekne ti, že tam nepatříš, radši zdrhej."
V té době jsem nechápal, co tím myslela, tak jsem jen opatrně přikývnul a pokusil se konverzaci odvést trochu jinam: "Plánuješ teď něco dělat? Natka, že?"
"Jep jep," potvrdila, "vařit."
"A nemohl bych se k tobě přidat. Řekl bych, že když budeme vařit spolu, tak nám to půjde rychleji a lépe od ruky a můžeme uvařit větší porci, ze které se najíme oba."
"Máš štěstí, že jsem shodou okolností vzala víc ingrediencí."
Dopil jsem v rychlosti čaj a přistoupil jsem ke kuchyňské lince, ale otočil jsem se, abych se podíval na dvě odložené větvičky. Měly na sobě ještě trochu malinkých rudých javorových lístků. Připadaly mi jedna jako druhá, úplně stejné, ale zrcadlově obrácené. Byly plné suků.
"Jo, když tak, můžeš dojít pro nějaké svíčky," promluvila Natka.
"Na co budem potřebovat svíčky?"
"Na svícení, ne?" řekla posměšně.
Už v první den bydlení v novém bytě jsem poznal zvláštní zájem mých spolubydlících ve svíčkách. Jak mi řekl Jirka, abych nesvítil elektřinou a používal místo toho plamen, tak jsem jej i poslechl a šel si pro svíčku nebo dvě do špajzu. Při otevření dvířek jsem musel vykulit oči a pootevřít ústa, protože všechny poličky ve špajzu byly odshora až dolů zaplněné svíčkami nebo krabicemi s nápisem "svíčky". Zvědavost mi nedala a rozhodl jsem si prohlídnout, jaké svíčky se vevnitř nachází. Rozbalené i nerozbalené, po jednom, nebo v sadě. Našel jsem tam všechny vůně světa v koření a ovoci, dokonce i takové, o kterých jsem v životě neslyšel. Co je doháje cumin? A svíčky všech tvarů a velikostí. Ze zvířat sedící nebo stojící sloni, žirafy, velryby, delfíni, kočky, krokodýli, medvědi, hroši. Dále různé voskové sošky andělů, buddhů, hinduistických bůžků a jiných prapodivných bytostí, božstev a duchů, které jsem nebyl schopný určit. Byla tam krabička svíčínek tak malinkých, že by se mi jedna z nich vešla na prst a v rohu na zemi stála svíčka o rozměrech kbelíku s pěti knoty. Na Natáliin požadavek jsem vytáhnul krabici stejných svíček z červeného včelího vosku a položil ji na barový stůl vedle větviček, kde se už nacházel Natčin košík překrytý hnědým kostkovaným hadříkem.
"Jo a prosím ještě olej."
Špajzy byly v bytě dva, jeden na svíčky a druhý na různé potraviny. Do toho se svíčkami opravdu patřily jenom svíčky. Na dvířkách měl velkou ceduli s nápisem: "VKLÁDAT SVÍČKY POUZE!!!" A taky nějaké fotografie současných a patrně bývalých nájemníků bytu. Otevřel jsem dvířka od toho s potravinami, odsunul jsem závěs, který byl za nimi, a vzal jsem slunečnicový olej. Když Natálie viděla, co nesu, řekla: "Tenhle ne, vezmi ten v plechovce."
"V plechovce? Oleje se prodávají v plechovce?"
"Myslím, takovou tu, no, nádobu prostě."
"Kovovou?"
"Ano! Kovovou!"
"Tam žádný nebyl, pokud jsem se dobře díval."
"Byl tam. Minulý týden jsem z něj vařila."
"Tak jsem to asi přehlédl. Asi bude lepší, abys pro něj zašla sama, " navrhnul jsem. Natálie si odfoukla, vytáhla z košíku jabko a hodila ho po mně, chytil jsem jej.
"Mezitím nakrájej tohle jabko. Ať je hezky na kostičky. Krájej ho jako cibuli. Víš co? Představ si, že místo jabka krájíš cibuli, pomůže ti to," došla ke špajzu a nahlédla za dvířka špajzu, "jo a nezapomeň si pak umýt ruce jarem nebo mýdlem."
"Proč? Je to jen obyčejné jablko. Nebo budu na něco šahat a nesmí se tam dostat jablečná šťáva?"
"Heleď, kdyby to bylo obyčejné jablko, jak říkáš, tak bych ti asi neříkala, abys ho krájel jako cibuli, ne?" Raději jsem mlčel. Natálie mezitím přinesla rezavou plechovku zakrytou alobalem. Krájel jsem dál. "Jop, přesně tak, tyjo, jde ti to," pochválila mě. Když jsem měl hotovo, zeptal jsem se Natálie, kam s tím. a všiml jsem si, že Natálie rozvístila kolem pánvičky několik rudých svíček a nyní kydala obsah plechovky doprostřed pánve jednu lžíci za druhou, přičemž pohybovala rty, jakoby mluvila sama pro sebe.
"To je olej?" zeptal jsem se, když jsem viděl lesklou černou substanci na pánvičce.
Natálie přikývla: "Starý motorový. Ten nejlepší. Myslím, že jsem ho šlohla z nějaké Tatry 815. Prvotřídní práce pořádné tučné špíny mechaniky," pak ještě něco zamumlala a řekla, "můžeš to jabko hodit sem," poklepala lžící na okraj pánvičky a zažehla plamen sporáku.
"Ty jíš motorový olej?" zeptal jsem se zděšeně.
"Co asi jinýho s tím budu dělat, když to leju na pánvičku," odvětila ostře, "no, dělej, nenech oheň čekat." Nasypal jsem tedy to rozkrájené jabko do oleje. Začinal jsem se ptát sám sebe, k čemu jsem se to upsal. Natka vzala do ruky vařečku a míchala a přitom si prozpěvovala: "Vařila myšička kašičku, tomu dala, tomu dala, tomu dala, kurva jedna," zasmála se a vyplázla šibalsky jazyk. Nevěděl jsem, jestli mám odejít, nebo zůstat. Zdála se být do své práce tak zabraná. Ale zvědavost mi nedala. Občas vytáhla ze svého zakrytého košíku nějakou ingredienci, kterou obvykle nandala na tu hmotu, co se jí kroutila pod vařečkou, třeba jehličí, štěrk, nějaké bobule a pro mě neznámé prášky a tekutiny. Občas mě poprosila, abych jí podal cukr, sůl, mouku, pepř, mléko. Nakonec vypla pánvičku, do té kejdy, jak jsem to v hlavě pojmenoval, strčila obě ruce a začala tuto ještě horkou směs mačkat, hníst a převalovat a tvořit z ní jakousi černou kouli. Poprosila mě o talířek, na který ten objekt s mlasknutím položila. Pak si pečlivě umyla v ruce, vzala dvě větvičky, zabodla je do koule, takže to vypadalo teď jako beztvará hlava s parožím, a zeptala se: "Budeš teda jíst?"
"Um, promiň, asi nemám až takový hlad," řekl jsem rozpačitě.
"No, nevadí, nebudu mít hlad dva dny," pokrčila Natka rameny. Nevšiml jsem si, odkud vytáhla špendlík, ale bodla si ho do ukazováčku na levé ruce. Na černou kouli dopadla kapka její krve. Zahýbala prsty. Na to už jsem neměl žaludek a odešel jsem.
Byl jsem tak rozrušený, že jsem se vydal za Jirkou. Velice jsem si užil náš čajový dýchánek první den, tak mě napadlo, že si návštěvou v jeho pokoji zlepším náladu a zapomenu, jak Natka vyráběla tu věc. Zaťukal jsem na sytě modré dveře, a když mužský hlas zavolal "Dále!" vstoupil jsem. Jirka seděl u svého pracovního stolu otočený ke mně zády. Po jeho levé straně stála na stole lampička ve tvaru glóbusu. Všude na stěnách visely návody, plány a mapy vytisklé na modrý papír. V koutě pokoje stála dvojpostel s modrofialovým povlečením s hvězdami. Podíval jsem se na strop, který byl mnohem vzdálenější, než všude jinde v bytě, musel být ve výšce snad čtyř, možná pěti metrů, nebyl jsem úplně schopný to poznat, protože jediné světlo vydávala ta lampička, takže strop byl ve tmě. Ale visely z něj další veliké archy modrého papíru popsané změtí nákresů, kterým jsem těžko rozuměl. Byly tak velké, že kdybych natáhl ruku nahoru, dosáhl bych na ně.
"Dáš si, čaj?" zeptal se mě s obličejem pořád obráceným do své práce na stole.
"Um, jo, dal bych si. Jaký máš? Téda… Jak je ten strop vysoko?"
"Přesně 4 metry a 23 centimetrů."
"Ale vždyť to je mnohem víc, než v celém zbytku tohohle bytu."
Jirka se otočil: "Zázrak inženýrství. Mátový?"
Přikývnul jsem: "Jak vypadají byty nad tímhle?"
"Myslíš ty, které jsou oficiální součástí této budovy?" zeptal se klidně, když si stoupnul a nabídl mi dřevěnou židli.
"No… Jaké jiné? Tady jsou nějaké jiné?"
"Vypadají normálně," přisunul ke mě stolek na kolečkách, "pročpak jsi mně navštívil?"
"No, totiž, nějak mě přešla chuť z Natčina vaření."
"Jo, Natka není úplně skvělá kuchařka. Ani mně nechutná její jídlo," přišel k vitríně s čínským porcelánem ve svém pokoji, odtud vytáhl porcelánový čajový set a do konvice nasypal čaj. Divil jsem se, že má v pokoji rychlovarnou konvici a dokonce i umyvadlo.
"Jirko," oslovil jsem ho, když jsem se zase rozhlížel po místosti, "máš fakt krásný pokoj, takový veliký a přesto příjemně útulný."
"Děkuji, navrhoval jsem si to tu sám. Dalo to práce."
Čaj mě opravdu uklidli, chvíli jsme si jen tak povídali a já jsem se jej ještě zeptal: "Jirko? A že máš ten pokoj tak veliký, ale nebereš žádné spolubydlící? Tady by se vešli ještě další čtyři lidi."
"Už tady dlouho nebudu," řekl, "jestli chceš, tak ti můj pokoj pak přenechám."
Byl jsem nadšený, ten pokoj byl fakt nádherný. Mnohem lepší, než ta Emilova žlutá cimra: "To bys byl mega kamarád! Děkjuju! Děkuju moc!"
Rozloučili jsme se o hodinu později. Z toho mátového čaje se mi chtělo spát, a taky že jsem brzo usnul, hned, jak jsem si lehl do postele. Zdál se mi zase zvláštní sen. Seděl jsem v obýváku nového bytu v modravém příšeří. Nehýbal jsem se, kolem mě bylo rušno. Cítil jsem přítmnost hromady lidí, celých davů, jako by chodily sem a tam z místnosti do místnosti po celém bytě, ale nikoho jsem neviděl. Slyšel jsem vzdálené i blízké hlasy, ale nerozuměl jsem tomu, co říkaly.
Jednoho večera jsem se vrátil na byt už velmi pozdě, bylo právě něco okolo desáté. Potřeboval jsem se umýt, byl jsem spocený a smrděl jsem. Myslel jsem na koupelnový režim a doufal, že bych se mohl aspoň v rychlosti osprchovat ve chvíli, kdy nikdo v koupelně nebude. Shodil jsem ze sebe kabát, mikinu, boty a utíkal jsem si pro pyžamo. Moje taktika byla následující: Zkusím se dostat do koupelny, a pokud v ní zrovna někdo bude, tak počkám před dveřmi, než se koupelna uvolní. A opravdu, když jsem zaťukal, ozvala se zevnitř Natka. Omluvil jsem se: "Pardon, počkám," a čekal jsem. Najednou mě ale na rameno zaťukal prst. Ohlédl jsem se a uviděl před sebou Miki.
Miriam byla velmi malého vzrůstu, nejmenší z nás sedmi, kteří na bytě bydleli. Měla krásné dlouhé černé vlasy, sněhově bílou kůži jako panenka, vystouplé lícní kosti a její oči se vždycky dívaly pohledem predátora, toho večera zrovna takového, který si chce hrát se svou kořistí. Měla přes sebe přehozený rudý sametový župan. Promluvila medovým hlasem:
"Copak tady děláš?"
"Čekám na to, než se uvolní koupelna, přišel jsem totiž pozdě a potřeboval bych se umýt, i když vím, že teď se má správně koupat někdo jiný."
"Správně, někdo jiný," usmívala se.
"Miri? Myslíš, že by ses mohla jít umýt o chvilinku později? Nebude mi to trvat dlouho, jenom si potřebuju umýt vlasy a nejvíce inkriminovaná místa, a tak, jestli víš, jak to myslím. Já se ani moc nelíčím, ani kůži na obličeji si nečešu," možná bych řekl ještě něco, ale Miriam mě pohladila po rameni. Jakoby mnou projela elektřina.
"Je dobře, že víš, že teď budu na řadě já. Nemohu tě pustit do koupelny, když tam budu já."
"No, to asi nemůžeš," podrbal jsem se na zátylku.
Mirča mi prsty naznačila, abych se k ní sehnul blíž a ona mi zašeptala: "Ale mám pro tebe řešení, můžeš se jít umýt do mého pokoje," a políbila mě. Cítil jsem, jak se mi do tváři nahrnula krev, tohle jsem nečekal. Ještě se na mě usmála a pak odešla. Chvíli jsem stál jako opařený. Váhal jsem, ale pak jsem se rozhodl, že do jejího pokoje půjdu a uvidím, jak se to vyvine. Sebral jsem se, prošel chodbou ve tvaru T a zaťukal na dveře. Ozvalo se sladké "Dále," tak jsem vzal za kliku bílých dveří a vstoupil dovnitř.
Místnost za dveřmi měla bílé stěny plné zrcadel. Přes dvě vysoká okna jako v katedrále naproti dveřím prosvítalo sluneční světlo a od zrcadel se odráželo. Uprostřed na červené plovoučce se nacházel nafukovací bazén plný tmavě rudé neprůhledné tekutiny. V bazénu si hověla Miriam opřená o okraj. Byla nahá, ale nic jsem neviděl, protože byla ponořená, tak, že vyčuhovala z hladiny jako nějaká busta z bílého mramoru. Sledovala mě svýma dravýma a svůdnýma očima. Kdybych byl nějaký srneček, svádělo by mě vběhnout jí přímo před drápy. Místnost měla strop ještě výše než Jirkův pokoj (zázrak inženýrství) a shora visel zlatý lustr plný hořících svíček: "Sundej si bačkory a přijď za mnou po kamíncích," řekla. Uviděl jsem, že od dveří se táhne po rudé podlaze cestička růžových oblázků. Poslechl jsem, sundal si boty a vydal se po cestičce k bazénu. Jak jsem šel, všímal jsem si nepořádku u stěn místnosti. Nafukovací kachny, kbelíky, skříně, židle, lahve. Vypadalo to tu jako v nějakém skladišti. Na chodidlech mě tlačily tvrdé olázky, bylo to podivně vzrušující. Přišel jsem až k modré gumové stěně bazénu. "Svleč se. Do naha," přikázala.
"Do naha? Co? Já? Ale-"
"Přeci by ses nechtěl koupat v oblečení."
"Neměl bych si jít pro plavky, mám takové hodně pěkné s kytičkama, koupil jsem je od Rákosníka, ale ani bys to nepoznala, jsou fakt kvalitní, mají takové dva bílé provázky."
"Já na sobě také nemám plavky," zachichotala se, "ale jestli se stydíš, zavřu a zakryju si oči. Až budeš svlečený a v bazénu, tak je odkryju. Ju?" zdvihla ruce celé červené z té tekutiny až moc připomínající krev a přitiskla si je na oči. Možná jsem v ten moment mohl váhat trochu dýl, ale sundal si tričko, kalhoty, ponožky a nakonec i trenýrky a vklouzl jsem do bazénu. Ta tekutina byla teplá a lepkavá. Páchla kovově.
"To je krev?" zeptal jsem se znepokojený.
"Krev!?" vybékla, "hahahá! Krev? Copak bych se koupala v krvi? Jako nějaká Bětuš Báthory? Hahá! Ale kde, že! To vůbec není krev, nene, to je jen… Takový koření do koupele. Ano! Koření do koupele. Barví takhle vodu. Mohu otevřít oči?"
Nejdřív jsem kývl, ale pak jsem si uvědomil, že to nemohla vidět, tak jsem řekl: "Ano, můžeš otevřít oči."
Dala dlaně pryč ze svých víček, kde nechala rudé fleky. Vypadala jako pekelný mýval, ale tak pěkný pekelný mýval. Ruce zase ponořila.
"Á… Co teď?" nevěděl jsem co říct, červenal jsem se. Její havraní vlasy byly nacucané tím, v čem jsme se nacházeli, a stále mě pozorovala jako sova prohlížející si myš. Její bílá kůže v tomto osvětlení a v kontrastu s červenou barvou ještě více vynikla, skoro jakoby zářila. Její bílá ramena jako dvě hladké skály trčely ze závěsu vlasů a ta divná voda perfektně obtékala její poprsí. Byl jsem úplně hotový.
"Opři se, zavři oči a relaxuj. Nech tuto esenci působit na celé tvé tělo," mluvila uklidňujícím hlasem. Zpomalil se mi tep a přivřel jsem oči. Pak jsem se opřel obdobně jako ona, ale svoje ruce jsem položil na stěnu bazénu. Nějakou chvíli jsme si takhle hověli. Ta lepkavost té kapaliny už nebyla tolik nepříjemná a na ten zápach jsem si zvykl až podezřele rychle. Zrovna, když jsem se zasněný díval na hořící lustr, přikradla se tiše ke mně. Podíval jsem se do jejích očích, které jakoby hořely. Vytáhla svoje ruce a začala mi s nimi utírat obličej a rozmazávat tak červenou na moji kůži. Byla tak blízko, nic jsem neříkal. Ale jednou z mých ponořených rukou, kterými jsem pohyboval jako chaluhami v proudu moře, jsem zavadil o Mikčino koleno. A pak znovu — schválně — Miriam to věděla. Na koleno jsem jí položil celou dlaň a pomalinku posouvál dál ke stehnu. Miriam mně přestala natírat a přiblížila svou hlavu k té mojí. Pootevřela ústa. Chtěl jsem jí tak moc políbit a ona jakoby slyšela, co si myslím, mě dooprvdy políbila, nejdřív jenom na rty, ale potom po nádechu úplně. Dotkli jsme se jazyky a chytli jsme se za ruce. Pak mě pustila, oddálila se a odsunula doprostřed bazénu. Chtěl jsem víc. Naklonil jsem se dopředu a šel jsem na čtyři. Pomalu jsem se k ní brodil bazénem s pohledem jeden druhému do očí. Byl jsem u ní tak blízko, mohl bych zabořit svou hlavu do její hrudi, uchopila mi ji do dlaní. Ale asi na tu chvíli čekala, v mžiku mě chytila za vlasy a prudce ponořila do bazénu.
Do nosu a do krku a do plic se mi dostala ta kapalina. Chutnala jako krev. Začal jsem sebou zmítat, snažil jsem se vymanit z Miriina úchopu. Ale byla na svou velikost až nepřirozeně silná. Nakonec, když už jsem měl pocit, že ztratím vědomí, mě pustila a já se vynořil. Popadal jsem dech, mnul jsem si zalepené oči a plival a kašlal. Když jsem se vzpamatoval, otočil se od ní a v panice jsem se vyškrábal z bazénu. Neohlížel jsem se, moje lepkavé nohy pleskaly o tvrdé oblázky, za sebou jsem slyšel Miriino chichotání. Všechno bylo červené.
Vyběhl jsem z jejího pokoje nahý do temného obýváku, za sebou jsem nechával krvavou stopu. Tam jsem zůstal klečet na podlaze. Už nevím, jak dlouho jsem tam klečel. Nikdo za mnou nepřišel. Nehýbal jsem se, protože bych tak ještě zhoršil pohyb v mojí hlavě. Všechno se se mnou točilo a ta scéna se mi přehrávala před očima pořád dokola a dokola. Nevím, jak se mi to podařilo, ale usnul jsem.
Po probuzení jsem instatně zapomněl, co se mi zdálo, ale věděl jsem, že to bylo něco. Červená na mé kůži oschla a lepila ještě více. Postavil jsem se z kleče na nohy a odmátožil se do koupelny. Ztratil jsem pojem o čase a hlavu jsem měl tak plnou všeho, že jsem nebyl schopný rozeznat sám sebe. Voda, kapky dopadající na kůži ve které bylo uvězněné mé já topící se v moři chaosu. Fialová. Studená vana, blikající elektrické osvětlení. Elektrické osvětlení. Uvědomil jsem si konečně, kde jsem a co se stalo. Rychle jsem ze sebe smyl zbytky červené, ještě mokrý vylezl z vany a zapálil několik svíček položených na poličce v koupelně a před zrcadlem. A pak jsem zhasnul. Díval jsem se do zrcadla ve svitu svíček. Viděl jsem sám sebe, byl jsem to já. Ale připadal jsem si nějaký bledší a moje vlasy byly takové tmavší.
Následujícího rána jsem na svojí židli v pokoji našel svoje oblečení ze včera úhledně složené a na něm papírek s nápisem psaným zdobeně červenou fixkou: Promiň, že jsem tě vylekala. Uvařím ti špagety nebo palačinky, jestli budeš chtít.
Nikde v bytě nebylo ani stopy po rudé tekutině. Asi to někdo stihl uklidit.
Následující noc jsem seděl v obýváku v naprosté tmě bez rozsvícených svíček. Nehýbal jsem se, nikdo kolem mě nebyl a přesto kolem mě bylo rušno. Cítil jsem přítmnost hromady lidí, celých davů, jak by chodily sem a tam z místnosti do místnosti po celém bytě. Ale hlavně o patro výš. Copak tady se nedodržuje nční klid, říkal jsem si. Slyšel jsem vzdálené i blízké hlasy, ale nerozuměl jsem tomu, co říkaly. Slyšel jsem, jakoby mi někdo přímo šeptal do uší. Někdo se na mě díval.
Líbí se mi, jak plamínek svíčky tancuje. Takové tango, nebo čača. Jenom já, plamínek a tma, která mě izoluje od všeho ostatního. Od mých myšlenek, Každou jsem zavřel do bublinky tmy a nechal viset ve vzduchu. Když jsem skončil s mým rozjímáním nad plamínkem, uslyšel jsem nějaké zvuky z kuchyně. Byl jsem zvědavý, tak jsem obešel Emila srojícího jako socha přímo za mnou a vydal se po zvucích pátrat. Nahlídl jsem do kuchyně lomeno obýváku lomeno jídelny a uviděl jsem, a to jsem si do té doby neuvědomil, otevřené stropní dvířka s žebříkem. Eliška stála u žebříku a držela v ruce svícen. Moje spolubydlící Eliška byla nejvyšší holka, jakou jsem poznal. Připadal jsem si jako drobek. Měla krásné vlnité zrzavé vlasy a zelenkavé oči jako smaragdy a byla velmi klidné povahy. Velmi milá, ráda půjčila, co bylo potřeba, nebála se podat pomocnou ruku. I tak jsem si kvůli svojí výšce připadal jako chudák sameček kudlanky nábožné vedlé své hladové přítelkyně. Měl jsem pocit, že mi ukousne hlavu, ale říkal jsem si, že by mi to asi ani tolik nevadilo. Moc jsem ji ale na bytě nevidíval, většinou se toulala někde po venku. Ale tehdy byla doma. Jakmile si mě všimla, otřásl jí rychlý záblesk paniky, ale sklidnila své myšlenky a pantomimicky mi pokynula, abych šel blíž. Byla zahalená v jakémsi plášti s širokou kapucí. Když jsem za ní přišel, rychle mi dala do ruky svícen a rychle mě oblékla do svého pláště. Nevěděl jsem, co dělat, ale tak nějak jsem tušil, že mám mlčet a hrát to s ní. Cítil jsem, že pokud bych tak neudělal, hrozilo by nejen mně veliké nebezpečí. Opatrně jsem otočil hlavu. Na jídlením stole byla rozsvícená jedna čajová svíčka. Eliška už měla na sobě nový plášť a stála vedle mě, nevím, odkud ho tak rychle vzala. Uslyšel jsem shora začvachtání a po prudkých schůdcích z dvířek ze stropu něco přicházelo dolů. Pomalé kroky, zvuky liján ovíjejících se rychle kolem dřeva, hrčení motoru, krákání v břiše - tak nějak by šlo popsat to, co jsem slyšel. Ze shora sestoupily čytři mně neznámé osoby. Byly oblečené v černých oblecích jako pracovníci pohřební služby. Zamžoural jsem a zjistil jsem, že mají na sobě masky. Ale tak realistické masky jsem ještě neviděl. Nejlépe jsem viděl na nějakého chobotničáka. "Páni," pomyslel jsem si, "on umí s tou maskou i hýbat," chobotničák kroutil chypadýlkama tak, že se mi míhaly mžitky před očima. Byl tam taky někdo s maskou strašidelného supa se zopákem, co by jedním klovnutím vyrval ještě bijící srdce z těla, nějaký pes či vlk s vypelíchanou srstí a s pekelně žhnoucíma očima. A taky rybák, co koulil zlatýma očima a otvíral a zavíral pusu plnou tisíce malinkých zoubků ostrých jako žiletka. Chobotničák promluvil bublavým hlasem, jako když vědci vytáhnou něco, co by nemělo spatřit světlo světa ze zapomenutých hlubin podmořského příkopu: "Co tu pohledává ten nováček?"
Eliška promluvila: "Zaučuji ho."
"Je dobré, že má oheň," řekl pes. Eliška vyzvala gestem hosty, aby se posadili k jídlenímu stolu. V tu chvíli se cesta nahotu samovolně zavřela. Eliška položila před maskované hosty poháry a každému nalila nějakého pití. Počkala, až se napijou (dokázali pít i s nasazenými maskami), a pak před ně položila sušenky na takové široké dřevěné míse. Dali se do jídla, vypadali spokojeně. A začali hovořit.
"Dan dnes nepřijde. A mám tě pozdravovat od Bruna," zasyčel rybák.
Eliška se uklonila.
"Voní jako kukučice," poznamenal hrčive pan pták.
"Pověz, naše milá hostitelko, bude další fialová?" zeptal se chobotničák.
"Ano," řekla Ela.
"A modrý půjde k nám, co?"
"Ano," řekla Ela.
"Budeme jej očekávat, ušili jsme mu už šedý kabát. Dostane i černý plášť," řekl pták. Zněl jako někdo, kdo se vyzná, protože už od nepaměti pozoruje lidi shora od jejich počátků v jeskynních, přes rozkvět starověku, tmu středověku a východ slunce dneška.
Nějak jsem zapomněl zbytek konverzace, kterou spolu vedli. Když se na něco zeptaly Ely, odpovídala jim spíš jenom ano, nebo ne. Když se blížil čas jejich odchodu, otevřely se zase dvířka nahoru a oni stejně tak tajuplně, jako přišli, i odešli. Zkusil jsem nahlédnout, kam vedou ty dvířka, ale hned, jak jsem to udělal, jsem začal být hrozně unavený, v hlavě mi tepala krev a celkově jsem byl takový vycuclý. Tak tak jsem jen stihl podat svícen se zlatým držadlem upoceným od mých dlaní Elušákovi a usnul jsem na zemi. Strop se ke mně přiblížil.
Byl jsem ve snu na bílém koberci uprostřed obývacího pokoje obklopen těmi barevnými postavami. Černá odlétla pryč a modrá mi pomohla vstát. A pak každá z těch postav mi dala do ruky nějaký fiaový kousek oblečení a já se do nich začal oblékat.
Byl čtvrtek večer, asi půl jedenácté, když jsem po vyplnění úkolů a učení se na zkoušky vešel do obyváku, abych se napil vody. Uviděl jsem na gauči sedícího Honzu. Měl na sobě bílé pyžamo, takové to staré — košile a nažehlené kalhoty — seděl jako nějaká socha faraóna a nehýbal se se zapnutou televizí a vypnutým zvukem. Ale to ticho jakoby nezasahovalo jen televizi, ale úplně všechno, celý byt. Neslyšel jsem vůbec nic. Přes svoje hranaté brýle sledoval Jan tak neskutečně zaujatě na zaplou televizi, snad ani nemrkal. Byl mladší než já, ale i přesto už se mu začaly ve vlasech objevovat šedivé pramínky a kůži měl velice bledou (bledší měla už jen Miriam). V bílém světle z televize úplně hrobově zářil. Přišlo mi, že mám černobíle vidění — jen jasné bílé plochy a černočerné ostré stíny tam, kam nemohlo světlo dopadnout. Nevěděl jsem, na co se to Honza vůbec kouká, přicházel jsem ze strany, odkud nebylo vidět na obraz televize. Stejně mě to v tu chvíli nezajímalo. Honzův vzhled byl v tu chvíli tak neskutečně fascinující, že jsem si jako hypnotizovaný stoupl přímo mezi televizi a něj. Žádný stín ale Honzu nezakryl, stále se topil v moři světla. Díval se skrze mě pořád na stejné místo a zář ignorovala moji přítomnost. Přišel jsem blíž k němu, ale bál jsem se ho dotknout, tak jsem si sedl vedle něj a otočil svoje oči tam, kam se díval on.
Zrnění. To bylo všechno a zároveň nic.
Moje hlava se otevřela více, než největší dveře na světě a zrníčka začala padat dovnitř. Začal jsem plakat, ale nemohl jsem odtrhnout oči od televize. Moři zrníček se říká poušť. Zrníčka se nevypaří, zůstávají beze změny nezměrnou dobu a přesto je každé jinačí. Měsíce se rozsvítily jako reflektory nad písečnou pustinou a hvězdy na obloze mi ukázaly cestu, na kterou jsem se vydal. Čas je relativní. Co je vteřina, co je den a co je rok? Co je milión, miliarda let? Co je éra, epocha a eon? Jen další zrníčka v poušti. Vrátil jsem se za svítání a nesl si sebou konerné pochopení.
Občas podlézám stůl, abych se dostal do svého pokoje, protože je to rychlejší než jej přelézat.
Občas poslouchám hlasy v mé hlavě.
Občas vyprávím Emílkovi vtipy. Směje se jim.
Občas mi Emílek vypráví vtipy. Směju se jim.
Občas se dívám do očí Emílkovi, když se dívá do těch mých. Vidím v nich černou prázdnotu vesmíru, která se rozlévá donekonečna. Dálavy, kterých nikdy nedosáhne žádný smrtelník. Hvězdy jsou jen marné a pomíjivé záblesky. Temnota je věčná.
Občas si lehnu do vany a představuji si, že se moje tělo rozteče, dotýká se co největším svým povrchem studeného tělesa vany, která studí jako led, a že protéká odtokovým kanálem skrze oslizlé roury plné plísně a nevýslovného zápachu čím dál hlouběji hlouběji do páchnoucí temnoty země nebo že se zaseknu v sifonu, moje tělo kvasí v nehybnosti a proplouvají jím rybenky a víří v něm svýma roztomilýma nožičkama a máchají tykadélkama.
Občas si se svými spolubydlícími povídám pozpátku.
Občas zastupuji obsluhování hostů, když Eliška nemůže.
Občas piju kávu. Jirka mi nerozumí.
Občas dovádím s Mirčou v bazénu a vařím jí dobroty. Všechny recepty mám od Natky. Natka je výborná kuchařka. Občas taky ve vaření experimentuji. Nikdy dříve mě nebavilo vaření jako teď.
Občas, když nikdo není doma a není noční klid, začnu se válet po zemi, třást se a neovladatelně křičet, dokud neucítím tu uspokojivou pachuť krve na jazyku a obličej mi nezrudne a nevyrazí se mi žilky na čele.
Občas se dívám na strop a čekám, až na mě přijde řada.
Občas přemýšlím.
Občas občas.
Ale hlavně se věnuji svým povinnostem coby student vysoké školy.
Byla zrovna neděle, když přišel čas Jirkova odchodu. Navštivil jsem ho v jeho pokoji ještě před slavnostním odchodem. Na svojí veliké posteli měl rozprostřené nádherný šedý oblek z látky, která není z tohoto světa. "Dal bych si s tebou čaj," řekl mi, "ale už na to není čas. Myslíš, že si budu moct dát čaj i tam nahoře?" usmál se. Cítil jsem, že je ze svého odchodu nesvůj, tak jsem se ho snažil utěšit: "Jirko, jestli by tam čaj nerostl, až přijdu na řadu, přinesu ti velikou zásobu." Vydechl a promnul si oči. Vidět tolik emocí v klukovi tak mohutném a vzhledově silném dělalo působivý kontrast: "Teď už by bylo asi hloupé to odvolávat, co?" položil řečnickou otázku, když se podíval na šaty na posteli, "tenhle pokoj bude tvůj, jak jsem ti slíbil."
"Děkuju ti, Jirko, hodně to pro mě znamená. Předělám si pokoj tak, jak se sluší a patří v úctě k těm všem, co tu byli před námi, a hlavně v úctě k tobě a tvému citu pro design, který tak moc obdivuju."
"Dobře. Teď jdi do kuchyně za ostatními. Budu tam za chvíli." Odešel jsem tedy, abych ho nechal se převléct a nachystal si svoji roli mezi ostatními v této důležité události. Po chvilce vyčkávání k nám zamířil ze svého pokoje Jirka. Oblek mu skvěle padl a vypadal v něm, že má ramena ještě širší. Ve vousatém obličeji měl ale pořád ten ustaraný výraz. Každý jsme mu dali něco z věcí, co bude potřebovat, až se vydá nahoru. Natka mu dala nepromokavý černý plášť, Mirča mu do vlasů dala voňavou pryskyřici, Eliška mu připla na krk černý obojek, Emil mu předal zbraň — rezavý kuchyňský nůž — Honza mu dal skleničku vína v pletené tašce a já mu měl dát do pusy zlatou minci. Ještě než jsem tak udělal, mi Jirka zašeptal do ucha: "Ten, kdo přijde po mně, pozná to, co jsme my ve svém vědění přehlédli," nikdo jiný to neslyšel. A pak poslušně otevřel pusu, kam jsem mu položil krásně třpytivý peníz, a zase poslušně zavřel. A potom se od nás obrátil a šel si stoupnout na bílý kulatý koberec před televizí. Emil vytáhnul flétnu a začal na ní pískat píseň na rozloučenou. Kdo mohl a měl volné ruce, mával Jirkovi. Viděl jsem, jak se mu z očí ztratil modrý pigment. Strop se začal otáčet a ztmavnul víc než noční obloha. Pak se v něm začaly prořezávat rudé čáry a ty se pak začaly rozevírat a odhalovaly oči, které jde jen těžko popsat slovy, a ústa s bělostnými hranatými zuby a s otvorem ještě černějším, než strop — nikdy bych nevěřil, že by to bylo možné. Naše mávání pokračovalo, když se Jirkovo tělo začalo zvedat ze země, bylo to nádherné, a než celé zmizelo v rozevřených ústech přímo nad ním. Emil přestal hrát, když se stejně neslyšně jako předtím oči a ústa zavřely a strop pomalu získal zase zpátky klasickou bílou barvu.
A pak jsem se probudil v neděli ráno a stalo se přesně to, co jsem viděl ve snu.
O uběhlo několik měsíců od Jirkova odchodu. Seděl jsem ve svém krásném novém pokoji po Jirkovi s fialovými stěnami. Nachová tráva mě lechtala na bosých nohách a vysoké fialové houby mi zpod klobouků magicky osvětlovaly pokoj. Seděl jsem u svého notebooku a psal inzerát. Máme v bytě volné místo a hodil by se nám nový spolubydlící.
DRUHÝ OFFSET
Jmenoval se Bedřich a na můj inzerát odpověděl jen pár dní po jeho odeslání. Ve dvě hodiny odpoledne, bylo zrovna pondělí, zaklepal na dveře našeho bytu. Většina lidí, co tu nebydlela, zvonila. Bylo to neobvyklé. Když jsem otevřel, stál za dveřmi malý mužík, snad nějaká porucha růstu, protože mu, teda aspoň jak mi psal do emailu, mělo být 25. Byl hladce oholený, dlouhé černé vlasy měl svázané do ponnytailu a přes brýle s oranžovými skly pozoroval čas na hodinkách a vysokým hlasem řekl: "Dobrý, přesně ve dvě, tak to mám rád," usmál se od ucha k uchu, "a máte cool dveře." Po představení jsem ho pozval dál, z nějakého důvodu sebou táhl staromómdní kufr.
"Posaď se, prosím, u nás, Bedřichu, nachystám kávu. Máš rád, kávu, že?" zeptal jsem se hosta, který se možná stane naším novým spolubydlícím.
"Nene, raději čaj. Já kafe nepiju," odvětil. Připomněl mi Jirku, který odešel. Vzhledově byl ale úplný opak; uzounká ramena, špičatá brada, velké oči. Celkově připomínal spíš nějakého klučinu z deváté třídy základní školy s tak dívčími rysy, že kdyby si ty černé vlasy rozepnul, určitě bych si ho spletl s holkou. Nabídnul jsem mu tedy Earl Grey.
U čaje jsme se rozpovídali a já pak navázal: "No, kdyby se ti tu líbilo a chtěl bys tu bydlet, asi bych tě měl seznámit s pravidly. Noční klid je od desíti večer, do šesti ráno, asi jako všude jinde. Řvaní si nech radši na den, teda pokud bys někdy řval, ono to není úplně zdravé na lidské tělo, když člověk hodně křičí, mohl by si vyřvat hlasivky a docela to bolí. A jo, na to je pak dobrý ten čaj. Asi bylinkový, obecně heřmánkový je protizánětlivý, ale močopudný, což asi sám víš, že?"
Host přikývl.
"Dobrý. Druhé pravidlo: žádní domácí mazlíčci. Jo, já vím, jsou roztomilí a tak, ale pravidla jsou pravidla. A kočka by ti tu stejně nevydržela. Obecně se tady nelíbí kočkám, to vím jistě."
"Proč se tady nelíbí kočkám?" zeptal se. A já jsem tak nějak tušil, že se zeptá, ale nebyl jsem na to připravený. Nejdřív jsem chtěl něco říct, ale místo toho jsem mlčel a přemýšlel nad odpovědí. Rozhodl jsem se mu to oplatit otázkou:
"Proč jsi klepal?"
"Nechtěl jsem použít zvonek."
"Proč jsi nechtěl použít zvonek?"
"Nevím."
"Tím pádem, mám pro tebe, Béďo, odpověď. Můžu ti říkat Béďa?" zeptal jsem se a on přikývnul, "kočkám se tu nelíbí ze stejného důvodu, za jakého jsi nepoužil zvonek." Pak jsme chvíli mlčeli, než jsem si uvědomil, kde jsem skončil: "Další pravidlo: zkus co nejvíc omezit svícení elektřinou."
"A co mám použít místo toho? Svíčky? Ale kdybych se chtěl podívat na televizi, tak mi to dovolíš, ne? I když z ní jde taky elektrické světlo, co?" zeptal se posměšně, ale já jsem zvážněl:
"Ano. Svíčky. Jsou ve špajzu s nápisem vkládat svíčky pouze. Je jich tam hodně, ber, kolik chceš. A ano, na televizi se dívat můžeš. Honza sedává dlouho do noci každý čtvrtek před televizí. Můžeš se k němu přidat, jestli chceš. Jak jsi to věděl?"
"Totiž včera v noci se mi o tom zdálo. Stál jsem v chodbě ze dřeva a byly tam úplně stejné dveře, jako máte vy od bytu. Něco mě k těm dveřím táhlo, ale taky nějak odpuzovalo. Chtěl jsem na ně zazvonit, ale nemohl jsem najít zvonek, tak jsem klepal. Jo. Asi proto jsem dneska klepal a nezvonil. Pak jsem dveře otevřel, byla za nimi tma, svíčky a televize. A v ní zrnění. Jenom zrnění a já jsem do toho zrnění vešel, najednou z toho byla sněhová vánice, a pak nic. V tu chvíli jsem se probudil byl jsem celý spocený a byla mi zima. Nedívá se náhodou ten Honza, kterého jsi zmínil, na nějaké přírodovědné dokumenty o Antarktidě?"
"Uhm, dalo by se to tak říct," odpověděl jsem nejistě a upil jsem z čaje. Plánoval jsem si dát po pohovoru ještě kávu. Host by měl pít to samé, co hostitel, a naopak. Zase nastalo trapné mlčení. Ale Béďa prolomil ticho otázkou:
"Jsou tu povoleny omamné látky?"
"Jako alkohol? Nebo cigarety? Jo, jasně. To je vlastně úplně jedno," mávnul jsem rukou, "ber, co chceš, ale radši ne, neškoď si zdraví. Zakázat ti to ale nemůžu. A i kdybys tu kouřil uprostěd obýváku, tak by bylo pokrytecké ti to zakazovat, protože se tady v bytě hodně pálí svíčky a vonné tyčinky a další věci. Jak říkám, kuř si jak chceš a co chceš. Klidně i trávu, ale prosímtě potom vyvětrej. A jestli teda bys chtěl kouřit trávu, tak si nakup nějaké voňavky nebo zapal vonnou svíčku, protože marihuana neskutečně smrdí, tedy aspoň mně. Hele, víšco? Radši kuř, teda pokud musíš a fakt chceš, na balkoně, ukážu ti kde je, tam se větrat nemusí, ono to větrá tak nějak samo."
Bedřich dopil čaj a postavil se. Rozhlédl se po bytě a řekl: "Tady budu bydlet."
"To už ses rozmyslel?" pozvedl jsem obě obočí, "páni, ty seš rychlej. Doufám, že ti tohle tedy neříká přítelkyně, pokud nějakou máš. Jaktože ses tak rychle rozhodl?"
"Mám. A ne, neříká." zasmál se, "nevím. Chci si tady něco vyzkoušet."
Po příjemné konverzaci jsem se s Béďou rozloučil a popřál mu hezký zbytek dne. Zbytek odpoledne jsem strávil povídáním si s Eliškou o tom, co upečeme dobrého naším hostům shora, učením se a večerní přednáškou. Úplně jsem zapomněl, že jsem ho neprovedl po bytě a neřekl mu, že bude bydlet s Emilem. Nakonec jsem se ale rozhodl, že mu byt ukážu, až tu bude nastěhovaný. Stejně na to kývnul. A tak, o několik dní později, na nás Bedřich tentokrát zazvonil. Táhl s sebou vozík s hromadou kufrů. Otevřela mu Eliška a dovedla ho k mému pokoji, to už jsem vycházel, abych ho přivítal: "Vítej, mezi námi, Béďo!"
Něco bylo ale s Béďou špatně. Za zelenými brýlemi jsem uviděl jeho zděšený pohled: "P-pardon? Co jsi říkal? zeptal se.
"Vítej mezi námi."
"Ty jsi fialový?"
Teď jsem se zděsil zase já. Jaktože zná barvy? Obrátil jsem hlavu nahoru na Elišku, která vypadala teď stejně překvapeně jako já. Zeptali jsme se zároveň: "Jak to víš?"
"Zdálo se mi o tom. Viděl jsem vás tam. Vás dva. Tebe," ukázal na mě "ve fialovém oblečení a tebe," otočil se na Elu, "v zelených šatech. A tys řekl přesně to, cos řekl teď - 'Vítej mezi námi, Béďo' - a taky tam byl ještě nějaký kluk v bílém, dvě holky v hnědém a v červeném a někdo ve žlutém."
Pokusil jsem se Bedřicha uklidnit: "Víš? Taky se mi zdál takový sen, když jsem se sem stěhoval. Ale nepamatuju si, že by v tom snu někdo mluvil. Ani jsem vlastně nevěděl, kdo je kdo.
"Taky se mi o tom zdálo. Už je to ale pár let zpátky," řekla Eliška, "myslím, že se to zdá každému, kdo přijde."
"To je… fascinující!" zablýskly Béďovi oči, "nemohu se dočkat, až se k vám nastěhuju! Bude prohlídka? Kde si mám dát kufry?"
"Nech si je zatím v kuchyni," řekl jsem, "vezmeme to odzadu."
Provedl jsem, jak se má, nového spolubydlícího po bytě. Ukázal jsem mu chodbu ve tvaru T, záchod a koupelnu i s koupelnovým rozpisem, který jsem mu vysvětlil, pak oba špajzy, potom jsem mu řekl, kde mají pokoj Honza, Eliška, Natka, Mirča, já, ale do žádného pokoje jsem ho nevedl ani jsem mu neukázal vnitřek, protože je třeba respektovat soukromí, kromě Emilova pokoje, kde bude Bedřich bydlet, takže před ním není potřeba nic tajit. Jen jsem mu řekl, že Emil je fajn kluk, i když se chová zvláštně a rád pozoruje lidi ve spánku, ať je na to připraven. Na to zase utrousil něco s tím, že je to fascinující a to bylo vše.
První noc pobytu Bédi u nás mě v noci probudil křik. Podle tónu jsem poznal, že to křičí Bědřich. Rychle jsem vstal a vyšel z pokoje hledat Béďu, jestli se mu něco nestalo. Nikde v kuchyni jsem ho neviděl, ale u dveří k Emilově pokoji jsem uviděl Mirču, kterou řev taky probudil. Asi bude pořád uvnitř. Museli jsme ho jít zkontrolovat. Otevřeli jsme bez ťukání. Emil stál nad postelí a upřeně zíral na třesoucího se Bedřicha, který popadal dech a snažil se křičet, ale spíš přiškrceně a k smrti vystrašeně sípal. Mirča rychle přiskočila k Béďovi, chytla ho za ramena a snažila se na něj přívětivě mluvit a uklidňovat ho. U toho jsem přistoupil k Emilovi a zatřásl s ním: "Emile, takhle tě neznám! Co se stalo!? Cos mu udělal!?"
"Nic," řekl Emil naprosto klidným hlasem, "jenom jsem se díval."
"Bedřichu, Bedřichu, vzbuď se, už je to dobré," stále opakovala Mirča.
"Já jsem věděl, že tím svým koukáním někomu přivodíš mrtvici! Chudák Béďa! Copak si to hledění do temnoty nemůžeš odepřít aspoň na nějakou dobu, než ho to pohltí?"
"Promiňte," otočil se, "už se to nestane."
"Už se probouzí," řekla Miriam.
Sehnul jsem se k Béďovi: "Béďo? Bedřichu? Jsi v pořádku? Co se stalo?"
"Já, já nevím, prosím, potřebuju na vzduch," v jeho hlase byl pořád cítit neskutečný strach.
Odvedli jsme Béďu ze žlutého pokoje k balkonu. Tam s ním zůstala Mirča, než jsem udělal Béďovi kakao. Když svůj šok rozdýchal, zavedli jsme ho s Mirčou zase dovnitř do obýváku a posadili na gauč.
"Viděl jsem strašně moc lidí," promluvil Bedřich, "když jsem šel spát, tak jsem měl pocit, jakoby v tom pokoji byl ještě někdo, ale ne jeden člověk. A pak jsem to viděl. Bylo jich tolik, všichni se na mě dívali, zástup se táhl až ke stropu a pořád dál."
"Jak vypadali?" zeptala se Miriam.
"Byli celí černí. A bíle jim svítily oči. A ty zuby! Bílé ostré hranaté zuby! Bylo to strašné," zaúpěl Bedřich, "prosím vás, řekněte mi, že to byl jen sen."
"Bylo ti teplo, nebo zima?" zeptala se zase.
"Strašná zima. Jakobych měl umrznout. A pak horko, když jste přišli."
"Říkal jsi," zeptala se pro změnu mě, "že měl taky pocit zimy ve snu, když se sem stěhoval?"
"Tys jí říkal o tom, co se mi zdálo?" otočil se na mě Bedřich, nevypadal šťastně, "ano, měl. Z televize. Vlastně ano, podobný studený pocit jako z těch očí."
"Mohl bys na chvilku do mého pokoje," ptala se mě, "za chvilku budeme zpátky," ujistila Bedřicha.
A tak jsme šli. Stoupli jsme si na oblázky a do zad nám pralo hněvivé slunce. Miriam, ještě něž ale promluvila, opatrně naslouchala, jestli neuslyší něco nebo někoho, kdo by neměl naši konverzaci slyšet. Kmitala očima po svém pokoji a pak mi zašeptala: "Jaktože má takové sny? Jaktože ví, co je v Emílkovi? Jestli toho odhalí víc, budeme nuceni s ním něco udělat. Bojím se, že se ho budeme muset zbavit," pohlédla mi do očí.
"Cože?" vyrhl jsem, ale pak jsem se zase zklidnila ztišil jsem hlas, "to snad nebude nutné."
"Nezapomínej," zašeptala, "že jsme stražci."
"Třeba ho to přejde," mluvil jsem potichu," třeba se zklidní a prohlédne."
"A co když ne? Může tím ohrozit naši společnost a možná i celý plán."
Ten, kdo přijde po mně, pozná to, co jsme my ve svém vědění přehlédli, zazněla mi Jirkova slova v hlavě. Jirka byl pro mě od mého příchodu takovou psychickou oporou. Byl milý, chápavý a klidný. I když byl jako my, nenechával se tím unášet. Snil o krásných věcech a rozdával čaj a úsměv. Chyběl mi. A z Bédi jsem cítil něco, co měl i Jirka, ale neuměl jsem to pojmenovat. Myšlenka, že bychom se měli Bédi zbavit, se mi o to víc nelíbila: "Ručím za něj. Co se stane jemu, ať se stane mně," řekl jsem rozhodně.
Miriam ustaraně vydechla a pak mě políbila na rty. Polibek chutnal jako ostružiny. Řekla: "Budiž. Ale pokud budete něco vyvádět, postarejte se, a hlavně ty, abych to neviděla ani já. A radši mu domluv jiný pokoj, třeba s Honzou. Ale se mnou ne, aspoň pro teď. Už se do kuchyně vracet nebudu. Řekni, že jsem byla moc unavená," a s těmi slovy se svlékla do naha a šla si lehnout do svého krvavého bazénku. Tu noc jsem nechal spát Bedřicha na gauči.
Následující den jsem domluvil změnu pokoje pro Bedřicha s Honzou. Honza měl průměrně velký pokoj s vysokým stropem a jedním vysokým oknem a pod ním pracovní stůl. Jeho pokoj se dal popsat jedním slovem: dětský. Konkrétně to byly zelený chlupatý koberec na dřevěné podlaze, vysoké staré stkříně plné lega a dvoupatrová postel. A taky v koutě srolovaný starý koberec se silnicemi, ulicemi a auty. Vím, že Honza spal vždycky na posteli níž, na té horní věčně spaly krabice všeho druhu, možná prázdné, možná plné. Cokoli v nich bylo, nikdo nepotřeboval, a horní palandu nikdo nepoužíval, tak se daly tam. Dětský pokoj to byl taky proto, že v něm sídlili plyšáci - bílí chundelatí plyšáci. Pro Honzu byli takovými hlídači. Velice si jich vážil. Měl tam bílou lišku medvěda tygra, pejska, kočičku, dokonce i chundelatého pavouka a možná ještě nějaké jiné, ale o nich jsem nevěděl. Domluvili jsme se, že Bedřicha necháme spávat nejdřív na zemi na matraci, než přesuneme celou postel z Emílkova pokoje, který byl ale výrazně proti tomu.
Brzy poté následovala noc návštevy shora. Přišel tehdy Dan, sám. Dřevěné schůdky nahoru se prohýbaly pod jeho enormní vahou, pomalu přešel ke stolu, kde se posadil na židli, která zavrzala náporem. Začali jsme ho obshluhovat. Pozoroval každý náš pohyb každým svým okem zvlášť. Měl velké vypouklé oči jako chameleon a v jejich průzorech nešlo vidět nic, než největší temnotu a cítit největší chlad. Když před něj položila Ela tác sušenek, pootevřel široká ústa, ze kterých tekly hlenové sliny a vycházela pára jako z mrazáku. Nejdřív nic neříkal a jedl a pil víno, které jsem mu nalil. Shora se ozývalo kvílení. Potom se s bolestivým zavrzáním opřel o židli, upřel na každého z nás jedno oko a mlasknul: "Jsem rád sám a sám je můj žaludek. Kde je ten nový?"
"Spí s bílým. Se žlutým se neshodli," odpověděl jsem.
Ještěr zasyčel: "Neshodli? To se nám moc nelíbí. Bílý má být sám a hledět do dálky. Copak se mu na žlutém nelíbí?"
Eliška mě vystřídala: "Špatně se mu spalo."
"Skutečně? Pak ho dejte k červené a bude oranžový. Ve světle se vám snad spí lépe, ne?" zahrčel host.
"Ano," přikývli jsme. Dan mezitím ujídal z tácu dál a sušenky mu mizely v černé tlamě za dlouhým rozdvojeným jazykem. Pak se napil a vybrblal:
"Bílý je totiž na řadě." Potom už konverzace neprobíhala a Dan se vrátil nahoru pořád hladový jako vždycky.
Následující den jsme šli s Eliškou tuto novinu ohlásit Mirči. Chápal jsem, že se jí nelíbilo rozhodntutí shora, ale co mohla dělat. Poprosil jsem ji aspoň, aby ještě Béďu netopila, a když mi odpověděla, že by se takhle mohla uspíšit jeho proměna, vzpomněl jsem si zase na Jirkova slova, a Miriam jsem řekl, že Béďa má podle mě na to ještě čas a že by si měl nejdřív zkusit promluvit s Emilem, protože je to přece fajn kluk a určitě se nakonec spolu domluví a usmíří. Eliška se mnou souhlasila a přimluvila se za mě, takže Mirča povolila. Ale trvala na tom, že Béďa bude muset s ní spát v bazénku. Toho jsem se velmu bál a přemýšlel jsem jak a jestli na to Bedřicha psychicky připravit. Vydal jsem se do svého pokoje, abych si ještě něco nachystal, a když jsem vešel dovnitř, uviděl jsem Béďu se zakloněnou hlavou nahoru a otevřenou pusou, jak se kouká do dálky nad mé fialové houby.
"Béďo? Co tu děláš?" nevěděl jsem, co víc říct.
Béďa okouzleně odpověděl: "Bylo otevřeno," a stále se díval nahoru přes svoje oranžové brýle.
"Tys po mně něco chtěl?" zeptal jsem se.
"Jo…" měl hvězdičky v očích.
"Copak to bylo? Něco se ti zdálo?"
"Jo… Pardon, chci říct, že jsem šel za tebou, abych se tě na něco zeptal. Ohledně dřívějších nájemníků. Jak se jmenovali?" konečně mi věnoval svůj pohled.
"No, před tebou tu byl Jirka, ten už odešel, byl to skvělý kamarád. Vždycky nabízel čaj a mluvil k věci a moudře. Šlo se na něj opravdu spolehnout. A vždycky měl pochopení."
"Jak vypadal?" zeptal se Bedřich.
"No, byl hodně vysoký, ale ne tak vysoký jako Eliška. Měl široká ramena, byl hodně silný. A měl vousy a širokou bradu. Takový námořník."
Bedřich zvážněl: "Viděl jsem ho ve snu. A viděl jsem ho v zástupu černých lidí u Emila. Říkají ti něco jména Alena, Bohdan, Dominik, Tereza, Ludmila, Bohuslava a Květoslava?
"No, ano… Některá z nich používáme pro komunikaci s majitelem objektu. Proč se na ně ptáš?"
"Byl jsem za paní majitelkou a ptal jsem se jí, kdo tu bydlel. Řekla mi i další jména, ale žádné z nich nebylo vaše, kteří tady nyní v současné době bydlíte. Jestli je tohle nějaký podvod, tak mě vynechte."
"Ne, ne, není to podvod. Takoví tu bydleli před námi. Museli tu bydlet."
"Jak je to dlouho?" Bedřich vypadal podrážděně.
"To nevím. Není to pro nás důležité. Stejně už tu nejsou."
"Kde jsou? Neříkej, že jsou mrtví?"
"Dá se to tak říct."
"Na co jsem to propána kývl!? A co ty houby?"
"Jsou hezké, že? Vypěstoval jsem je z hvězdných semínek," řekl jse hrdě, "krásně osvětlují můj pokoj, kdyby tu nebyly, byla by tu tma. Navíc nemusím vůbec používat elektrické osvětlení a moje spotřeba svíček je malá. Líbí se ti fialová?"
"Mám raději oranžovou…"
Pak jsme zmlkli a trapně jsme na sebe zírali. Bedřich se odhodlal a promluvil: "Prosím tě, potřeboval bych vidět nějaký záznam všech lidí, kteří tu bydleli, pokud si jej vedete. Třeba bytový deník, kalendář, cokoli."
"Hmmm," zamyslel jsem se nahlas, "existuje kniha záznamů obyvatel bytu. Nepokračoval jsem v ní, protože mi to přišlo zbytečné. Ale vím, kde je. Ve starém Jirkově pokoji."
"Kde je starý Jirkův pokoj?" naklonil Bedřich zvědavě hlavu.
Prstem jsem mu naznačil, že půjdeme nahoru, pak jsem ho obešel a vytáhnul ze studánky žebřík. Usmál jsem se, když jsem viděl Béďův zmatený obličej. Opřel jsem žebřík o klobouk krajní houby a řekl jsem Béďovi, ať leze za mnou. Vystoupili jsme na první klobouček a já vytáhnul žebřík a vytvořil cestu mezi kloboukem, na kterém jsme teď stáli a druhým, který byl ještě výš. Vylezli jsme až nahoru. Všude kolem nás se rozpostírala vesmírná čerň a vál chladný vzduch. Viděl jsem, jak se Béďa otřepal zimou. Vypadal vystrašeně: "Ničeho se nemusíš bát, Béďo," uklidňoval jsem ho, "teď mi dej chvíli, než opřu žebřík do správné pozice. Za chvíli budeme ve fakt hezkém pokoji, uvidíš," vytáhl jsem žebřík k nám, postavil se doprostřed kloboučku a zavřel jsem svoje normální oči a otevřel vnitřní zrak, protože normálníma očima nešlo temnotou prohlédnout. Hledal jsem okraj podlahy Jirkova pokoje, o který bych mohl žebřík opřít. Chvilku jsem pátral a pak vrchol žebříku nad námi narazil na něco tvrdého. Otevřel jsem zase zpátky svoje oči a žebřík přesně na tom místě opřel.
"Jaktože drží jen tak ve vzduchu?" zeptal se Bedřich.
"On není ve vzduchu, je tam okraj podlahy, o který jsem ho opřel, jenom nejde vidět přes tu tmu. Pojď za mnou," a šplhal jsem výš. Po vyšplhání jsme se ocitli v Jirkově pokoji. Byl stále krásný. Vědecké nákresy a plánky na stěnách a rozměrné archy visící z vrchu z temnoty. Po podlaze pokoje, na posteli i na stole byly rozložené hořící svíčky - jediný zdroj světla. Glóbusová lampa na stole byla zhaslá. Barva pokoji chyběla. Byl celý šedivý jako stará fotografie. Klekl jsem si a otevřel jsem nejnižší šuplík pod vitrínou s čínským porcelánem a vytáhl jsem starý sešit v pevné skvrnité vazbě a podal jsem ho Bedřichovi. Bedřich přijal sešit a vytáhnul z hluboké náprsní kapsy fotografie a podal mi je. Byly to ty, které vždy visely přišpendlené na dveřích špajzu se svíčkami.
"Poznáváš lidi z těch fotek?" zeptal se Bedřich, když mi je podával.
Prohlížel jsem si je. Byli tam různí mladí lidé. Na jedné fotografii jsem poznal smějící se Natku s nějakou holčinou s dlouhými dredy. Na jiné byl nějaký vysoký kluk s dlouhými vlasy a bradkou, který podával Elišce zapalovač. Jinde zase Emílek, jak se směje ve společnosti čtyř jiných lidí, které jsem neznal. Na jedné fotce byl i Jirka. Seděl u stolu, v jedné ruce držel čaj, druhou rukou mával na fotografa. Rozesmutnělo mě to. Už tu není. Tento pokoj je prázdný. Podal jsem tu fotografii zpátky Bedřichovi: "Jirka," ukázal jsem na osobu na fotografii. Potom jsem ukázal na fotografiích i ostatní spolubydlící. Všechny fotky byly černobílé.
"Myslíš, že bych mohl odnést tyto záznamy dolů?" zeptal se prosebně Bedřich.
"Jasně, stejně bych v nich měl pokračovat, bude se hodit je mít zase dole."
"A je nad námi ještě nějaký další starší pokoj?" položil mi Bedřich opatrně otázku, jakoby nechtěl porušit posvátné ticho vnějšího prostoru.
"Je. Ale jestli by ses tam chtěl podívat potřebovali bychom další žebřík. A bylo by to hodně nebezpečné. Protože jakmile bychom vytáhli tento, nemohli bychom se dostat zpátky. Ono je mnohem, mnohem težší orientovat žebřík z vnějšího prostoru dolů do bytu. Možná dokonce nemožné. Takže by to chtělo další lidi, aby hlídali žebříky, protože se může stát, že nějaký uklouzne, třeba že do něj něco strčí, nebo zafouká vítr, a pak je cesta ztracená. Ono je to tady docela dobré vězení, když sem někoho zavřeš, tak ho nikdo nenajde (kdo neví, kde hledat), a zároveň tady neplyne čas, takže nehladovíš, nežízníš, nestárneš, ale vlastně ani neumíráš, pokud bys teda oddělal ten žebřík. Ten žebřík nás spojuje s lidským světem. Husté, co?"
"Je tady možné usnout?" zeptal se najednou Béďa.
"Proč bys tady chtěl spát, prosímtě? Nestačí ti Honzův pokoj? A! Tos mi zrovna připomněl, nastala změna v organizaci, budeme tě muset přesunout k Mirči. Neboj se, postel ani matraci ani přikrývky si s sebou tahat nemusíš. Ani pyžamo. Jo a nespal bych tu. Nevím, jaké to je spát ve vnějším prostoru, byt je částečně chráněný, ale jestli se ti s Emílkem dobře nespalo, tady bys nejspíš zešílel."
"Oh, aha, tak, dobře…"
Po chvíli jsem se vrátili zase dolů a domluvili jsme změnu pokoje pro Bedřicha. Vzal jsem si ze starého Jirkova pokoje glóbusovou lampu, moc se mi líbila. Pozítří ráno jsem Béďu potkal v obýváku. Seděl na židli u stolu a usrkával čaj. Vypadla neskutečně unaveně. Ani jeho oranžové brýle nezakryly fialové kruhy pod očima. Byl bledý a prameny černých vlasů měl slepené a neupravené.
"Dobré ráno," pozdavil jsem ho, "jak ses vyspal? Nevypadáš úplně zdravě. Děje se něco?"
"Jo… Dva dny jsem se pořádně nevyspal," vysoukal ze sebe.
"Jak je to možné? Copak se ti nespí dobře s Mirčou? V tom bazénu je teplo."
"To jo, je tam teplo a leží se mi tam docela dobře, a- ale nemůžu usnout."
"Spíš s ponořenou hlavu, žejo? Nesvítí na tebe světlo? V tom světle se nedá spát, to ti povím."
"Spím ponořený. Ta krev mi nedělá dobře. Komu vůbec patří? Je zvířecí? Je lidská? Je to vůbec krev?"
"Jojo, je lidská a je to krev," usmál jsem se.
"Aha… Nemohl bych spát někde jinde, prosím?" v jeho hlase bylo slyšet zoufalství.
Znovu jsem si ho celého prohlédl a bylo mi ho líto. Aspoň se zdá, že ho nechala být. Přistoupil jsem k němu blíž, položil mu ruku na rameno a řekl mu vlídně: "Podívej, bylo by asi dobré, kdyby ses domluvil s Emílkem, aby tě nechal ve spánku být. On je hodný férový kluk, on to určitě pochopí. Pamatuju si, kdy jsem spával u něj v pokoji, udělal mi to samé. Řekl jsem mu, ať toho nechá, a nechal toho. A než se spolu domluvíte, můžeš spát tady na gauči. Je hodně pohodlný. Nebudeme tě trápit. A až Honza odejde, budeš moct bydlet v jeho pokoji. Není to krásné? Naučím tě, jak si jej předělat podle sebe. Co ty na to?"
Bedřich chvíli mlčel a pak chladně odpověděl: "Hledal jsem na internetu jména lidí, kteří byli napsaní do toho deníku záznamů. Žádný z nich neexistuje, nebo nejde najít."
Po těch slovech jsem se odtáhnul. Miriam měla pravdu, ví toho příliš.
"Dobře… Budu spát na gauči," Béďa se donutil k úsměvu. Dneska asi školu vynechám. Dopil čaj a padl na gauč, "dobrou noc," a okamžitě usnul tvrdým spánkem. Opatrně jsem ho přikryl hebkou oranžovou dekou, ke které se po pohnutí ve spánku přitulil. Pak jsem se oblékl a odešel do školy. Domů jsem dorazil až večer a na guači jsem potkal Bedřicha s Honzou. Dívali se na nějaký dokument o džungli, což bylo pro Honzu velice neobvyklé. Bedřich měl na klíně položeného jednoho z Honzových plyšáků - bílého psa. Rozhodl jsem se je tehdy nerušit, ale to jsem ještě nevěděl, že až se ráno vzbudím, Bedřich tady nebude.
Dny plynuly pomalu a všechno bylo zase v normálu. Miriam si užívala svůj bazén, Natálie vymýšlela různé nové dobroty, já pil kávu a Eliška na bytě nebyla. Ale všiml jsem si zvláštní věci: byl čtvrtek a v obýváku byla tma. Nikdo se nedíval na televizi. Rozhodl jsme se jít zkontrolovat Honzu. Jemně jsem zaťukal na dveře, ale neozvalo se žádné pozvání, slyšel jsem jen nesrozumitelný šepot. Znovu jsem zaťukal a zeptal se, jestli můžu dál, a když žadáná odpověď nepřišla, vzal jsem opatrně za kliku a pomalu otevřel dveře. Uviděl jsem Honzu sedět na koberci. Objímal svého ledního medvěda, nakláněl se dopředu a dozadu a pořád něco šeptal. Nebyl to ani jazyk, ktery používají ti nahoře. Přisedl jsem si k němu a začal ho pozorovat. Uběhlo několik minut a Honza se začal paranoidně rozhlížet po místnosti, pak se zvedl, dal mi do ruky bílého delfínka, který seděl na židli, a řekl mi velmi potichu roztřeseným hlasem: "Bedřich měl pravdu. Žijeme ve lži — ve snu, který není pravdivý. Chlad je nedostatek tepla. Chlad je absence tepla. Chlad je nic. Jsou nic. A šíří se dál. Pane Bože, já tam nechci, já se tak strašně bojím!"
Ten, kdo přijde po mně, pozná to, co jsme my ve svém vědění přehlédli.
Zvedl jsem se delfínem v ruce a odešel jsem do svého pokoje, kde jsem si sedl ke stolu, otevřel jednu přihrádku a vytáhnul rezavou kovovou krabičku na čaj. Nalepil jsem na ni papírovou cedulku s nápisem "Pro Jirku." Byla v ní semínka bylin, které se dají nasadit do půdy a při dobrém světle a vláze a teple mohou vyrůst, jejich listí, květy a plody se dají sklidit, vysušit a potom po spaření horkou vodou pít. Nic takového nahoře není. Ozvalo se dvojité kovové ťukání, jak moje slzy dopadly na krabičku. "Nemůžu brečet, teď ne," řekl jsem si a šel jsem ke dveřím pokoje, abych si v koupelně opláchl obličej. Ve dveřích jsem narazil na Natku a Emila. Emil byl zřízený, všude na těle měl šrámy a modřiny a jeho žluté tričko bylo roztrhané. Krvácel.
"Bedřich přijde zítra v noci," oznámila mi Natka, "musíme mu pomoct. Půjdu teď ošetřit Emila."
Další noc už byla Eliška doma, aby znovu splnila svou povinnost pohostit hosty ze shora. Přišel tehdy pták a chobotničák. Nezdržovali se ale sezením u stolu. Přišli přímo za námi, víno odmítli, ale každý si vzal do ruky jednu sušenku. Chobotničák zachrchlal: "Oranžový se brzy vrátí. Až přijde, necháte jej ve starém pokoji. To mu pomůže."
S Eliškou jsme se uklonili. Nechtěli jsme mít potíže: "Dobře."
Ozvalo se zasunutí klíče, otočení a lupnutí zámku. Všichni jsme se otočili. Dveře otevřel Bedřich. Když spatřil hosty, zůstal stát jako zmražený. V ruce svíral Honzova plyšáka.
"Hoří a svítí!" zakrákal pták, "nehodí se nám jako vy."
Ta slova Bedřicha probrala. Chytil do kapsy a namířil na nás elektrickou svítilnou. Elektřina. To nás oslepilo, i hosty, kteří zaúpěli bolestí. To ale Bedřichovi nebylo málo. Rozsvítil stropní světlo, zářivku nad kuchyňskou linkou, žárovky nad barem, svůj mobilní telefon, který nechal ležet na stole, a televizi. Nic jsem neviděl, světlo bylo prudké a tak nezvyklé, mohl jsem jen poslouchat, co se kolem děje. Celým bytem to zavřískalo a zapískalo jako když se vaří voda v konvici. byly slyšet mokré nárazy o podlahu a praskání ohně podtržené hlubokými tóny rezonujícími podlahou. Upadl jsem. Když si moje oči zvykly na světlo, dveře nahoru byly už zavřené. Bedřich ležel na zemi a těžce oddychoval. Vypadal strašně vyčerpaně a zdál se být ještě menší a ještě bledši, než předtím, jakoby celou tu dobu, co byl pryč, nic nesnědl. Těžce jsem se zvedl z podlahy a přistoupil k Bedřichovi blíž a naklonil jsem se nad něj, zastínil jsem ho svým slabým stínem. Jedno oranžové sklíčko v jeho brýlích bylo rozbité. Usmál se a řekl: "Jste zhasínající světla na okraji černé propasti." Ozvalo se otevírání dveří a ze svého pokoje, kde také svítilo elektrické světlo, vystoupil Emil. Pomalu přišel za mnou, sehnul se k Béďovi a pomohl mu vstát. Pak se přátelsky objali. "Děkuju, Emílku, zachránils mě před drápy temnoty," sdělil Béďa vlídně Emilovi.
Z rozsvícených pokojů vyšli i Honza a Natka. Ta přišla k Béďovi, položila mu dlaň na rameno jako já chvíli před tím, než odešel, a pochválila ho: "Jsi statečný Béďo. Statečnější, než my všichni dohromady. I když jsi utekl. Útěk je statečnost, když ti při něm hrozí větší nebezpečí, než kdybys zůstal."
"Ale proč? Proč jsi to dělal?" ptal jsem se Bedřicha, tohle se nemělo stát: "copak jsem ti neříkal na samotném začátku, abys nepoužíval elektrické osvětlení. Jsou na nás naštvaní. Teď hrozí nebezpečí nám všem. Bojím se, že i těm, kteří tu byli před námi."
Eliška na to ale zareagovala: "Ostatní už tu nejsou. Už jsme tu jen my. Ostatní nejsou."
Pak jsem si vzpomněl, jak jsem slastně ležel ve vaně a představoval si, že moje rozteklé tělo hnije v kanalizaci v temnotě. Pak jsem si vzpomněl, jak jsem poslouchal hlasy v mé hlavě. Jak jsem se díval s radostí na temnotu uvnitř Emila. Jak jsem se srdečně smál Emilovým násilným vtipům a uvědomil jsem si, že jsem nikdy doopravdy neviděl, jak to vypadá nahoře, a že moje představy a sny byly falešné. Házel jsem vše, co bylo dobré, do nenasytné bezedné propasti.
"Ten, kdo přijde po mně, pozná to, co jsme my ve svém vědění přehlédli. To mi řekl Jirka, když odcházel. Měl pravdu. Měl pravdu," byl jsem zdrcen.
Bedřich přistoupil ke mně: "Děkuju. Bez tebe bych si neuvědomil, co se tady děje," a položil mi ruku na rameno, jako jemu před chvílí Natálie. Potom vrátil bílého hlídače zpátky Honzovi a poděkoval, "Kde je Miriam?"
"Ve svém pokoji," odpověděl Honza.
"Rychle! Vezměte baterky! Je tam jen světlo z oken a z lustru! Určitě je teď ve tmě!" a pak rychle chytil mobil a baterku a utíkal k Mirčině pokoji. Jednali jsme rychle stejně jako on. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik elektrických svítilen máme na bytě, a jenom je nepoužíváme. Naběhli jsme do vysoké místnosti zahalené do temnoty. Věci kolem se se vlnily jako chaluhy v moři a za okny byla noc. Namířili jsme kužely světla na bazén, o jehož okraj viselo bezvládné Mirčino tělo. Emil a já jsme ji rychle začali tahat ven. Krev byla shnilá a nesutečně páchla. Mirču jsme zabalili do volných dek a položili na gauč. Naštěstí dýchala, ale stále byla v bezvědomí. Byli jsme napjatí. Najednou přestala dýchat. Měl jsem obrovský strach, ale věděl jsem, co dělat: "Rychle, položme ji na zem," přikázal jsem, moji spolubydlící mi v tom pomohli. zaklonil jsem ji hlavu, ústa se jí pootevřela. A i když bylo světlo, všiml jsem si, že v jejích ústech je podivně podezřelá tma. Podíval jsem se blíž, měla něcočerného v puse, co jí bránilo v dýchání. Otevřel jsem jí pusu ještě blíž a chytil jsem mezi prsty cizí objekt a rychle jej vytáhnul, ale pak jsem se neskutečně lekl a zhnusením jsem tu věc odhodil. Byl to jakýsi odporný oslizlý pavouk kroutící nožičkama. Když dopadl na zem, jeho opuchlé tělo se rozprsklo a ven vytekla sražená krev. Mám docela rád pavouky, ti malí clupatí jsou roztomilí, ale tohle bylo odporné, prázdné a bezbožné. Nebylo to zvíře. Nechtěl jsem tomu dál věnovat svůj zrak. Otočil jsem se na Mirču ležící na zemi. Dýchala. Hluboce jsem si oddechl a přejvapením jsem zjistil, že se jí vrátila do obličeje barva. Její tváře už nebyly smrtelně bílé, ale mile růžové. Otevřela oči a sama se posadila. Byli jsme rádi, že se nám ji podařilo zachránit.
Nějakou dobu jsme všichni seděli v rozsvíceném obýváku a užívali jsme si, že si nemusíme svítit pořád jenom svíčkami. Bedřich potom řekl to, co jsme všichni tak nějak předpokládali: "Prosím, pomozte mi utéct," a pak se mě zeptal, "pamatuješ si, jak jsem se tě ptal, jestli se tu mohou užívat omamné látky? Vždycky mě zajímaly sny, mám doma na jihu poličku s deníky snů od doby, kdy jsem byl schopný napsat pár řádků. Lucidní snění je mým každodenním nočním chlebem a abych ještě více podpořil svoje cesty za stěnu spánku, začal jsem brát modrý leknín. Nikdy v životě jsem nikde jinde neměl tak živé sny jako tady v tomto bytě. Ani jsem se nemusel snažit kontrolovat hodiny, připadal jsem si, jakobych se přemístil do jiné skutečnosti. Vlastně mi začaly sny splývat se skutečností, ale nebylo to něco příjemného, co bych si chtěl zopakovat. Pokud jsem usnul, byly to samé noční můry a tak neskutečně živé. Jak visím na malinkém schůdku nad propastí na nekonečné skalní stěně a ze všech stran mě bičuje ledový vichr. Nekonečné hodiny strávené v takové pozici. Musel jsem se pokusit o útek, je tu strašná zima. Ale pronásledovalo mě to. Myslím, že spíme. Slunce nevychází, i když hodiny ukazují poledne, venku není ani živáčka. Kdyby nebylo tady Emila, roztrhalo by mě to na kusy, a kdyby nebylo tvého pejska, Honzo, nicota by mě vyhlodala zevnitř a já bych se zhroutil sám do sebe. Prosím, pomozte mi dostat se ven a já přivolám pomoc."
Natálie promluvila: "Buď rád, že máš nás, a hlavně, že máš mě," šibalsky se usmála, rukou zašmátrala za svetr a vytáhla lahvičku na kožené šňůrce. Bylo v ní tekuté světlo, "se vším, co umíme, jsme krátcí na naše vedoucí. Všechna naše moc pochází od nich a do nich se taky vrací. Ale na svých cestách jsem sbírala mnoho magických, posvátných i prokletých artefaktů, které jsem našla. Toto je jeden z nich. Nevím, jak funguje, a nejsem schopná to ani replikovat. A to je právě ono," předala amulet Bedřichovi, "existuje jedna událost, při které by byl schopný tady Bedřich opustit náš byt a osvobodit se. Odcházení. Jsme schopní jej sami neplánovaně vyvolat," mé oči a oči mých spolubydlících těkaly od jednoho ke druhému, "ale kdo se nechá? Budeme losovat?"
Chtěl jsem se zvednout a říct, že přinesu sirky, nebo párátka, a budeme tahat z ruky, aby to bylo fér, protože mi došlo, že se nahoru už teď nikdo netěší, vlastně tam ani vůbec nechce, ale sotva jsem přenesl svoji váhu na nohy, Honza promluvil: "Já půjdu," a vstal.
"Honzo, počkej, nedělej to. Vždyť ty jsi ten z nás, který si to nejmíň zaslouží. Bojíš se toho z nás všech, kromě Bedřicha, úplně nejvíc. Tak proč teď vstáváš?"
"Bojím se, to je to. Jsem bílý, ale uvnitř už jsem strachem černý a vyžraný jako červivé jablko. Už dlouho jsem neměl horečku. Jsem studený, včera ráno jsem si měřil teplotu. Mám jenom třicet stupňů, měl bych být dávno mrtvý. Mně už není pomoci. Budete mi chybět, pokud budu schopný takového pocitu," a zakryl si oči, do kterých se mu draly slzy. Postupně jsme ho všichni objali a utěšili. Ještě další spolubydlící se ho snažili přemluvit, že půjdou nahoru místo něj, ale on se nenechal a stále trval na svém.
Natka nakonec řekla: "Béďo, sbal si věci, odcházíš. Až budeš mít sbaleno, tak dones všechny svoje kufry sem a my je pak dáme na chodbu. Pak budeme muset počkat do rána."
Jak Natálie řekla, tak i Béďa udělal. Brzo stály u jídelního stolu kufry s Béďovými věcmi. Potom jsme je já s Emílkem vytahali ven před dveře bytu, kde panovala tma, která nás nechtěla z bytu pustit.
Eliška potom řekla Bedřichovi: "I kdyby se ti podařilo přivést pomoc, je možné, že už tu nebudeme, nebo kdybychom tu přecejen byli, mohl bys zásahem do toho, co se děje už od dob pronájmů pokojů v krčmách a domec bohatších lidí, otevřít dveře temnotě do tvého světa. A ne malá zadní vrátka, která už jsou tak jako tak otevřená, ale vrata obrovské brány. Jsi si toho vědom?"
Bedřich přikývnul. Natálie dodala: "A teď už zbývá jenom čekat."
Noc byla dlouhá a ráno přicházelo pomalu. Moc jsme nemluvili, nebylo o čem, ani jsme nehráli žádné hry, jenom seděli v elektricky osvětlené místnosti, dívali se na strop se strachem, na podlahu s nejistotou, a sobě do očí s pocity, které jde jen těžko popsat slovy. Vycházející slunce bylo na jednu stranu úlevou, na druhé straně znamením, že se blíží Honzův odchod.
Když Honza znovu přišel do kuchyně, měl na sobě černé oblečení — kalhoty a tričko — ale byly z tohoto světa, byly jenom náhražkou těch, které by dostal zhora, aby se podařilo vyvolat vstup. Držel v rukách plyšového bílého psa, kterého daroval Béďovi: "Byl s tebou dlouho, oblíbil si tě." A potom se šel Béďa nachystat ke dveřím, jak mu bylo předtím řečeno. Honza se postavil vedle stolu, Mirča mu dala černou plášťenku, Natka mu dala do vlasů majoránku, Eliška mu kolem krku zavázala černou mašli, já jsem mu dal zavírací nožík na kartonové krabice, Emil mu dal skleničku džusu, a potom zase Miriam mu dala čokoládovou minci ve zlatém alobalu do pusy. Šel si stoupnout na bílý koberec za zvuku Emilovy zobcové flétny. Nikdo jsme mu nemávali, ale jen jsme smutně stáli. Honzovy oči ztmavly, fungovalo to, strop začal tmavnout jako inkoust a začaly se v něm objevovat rudé čáry, které se začaly otevírat v oči. To byla jediná Bedřichova šancem rozrazil dveře bytu a zabouchnul je. Honza zmizel za hrnatými zuby. A když Emil přestal hrát, strop zase zblednul, a my jsme věděli, že je po všem. O Honzovi jsem poté už více neslyšel.
Seděl jsem ve svém pokoji s fialovými houbami před počítačem. Inzrát na spolubydící, na který se chytil Honza, byl poslední, který jsem napsal. Po chvíli přemýšlení jsem uchopil starou kovovu krabičku se semínky na čajové bylinky. Slíbil jsem si, že pokud se odsud někdy dostanu, pokud se nám podaří zastavit rozrůstání propasti, zasadím je.